Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je mi pět... měsíců :-)

24. 10. 2009

Stalo se toho hodně, takže to vezmu kolem dokola.

Za prvé, vypadaly mi zuby. Pánové, to vám nepřeju. Koušete, koušete a najednou nemáte čím?  Nejdřív mi vypadaly ty přední. Nemohl jsem se na sebe ani podívat. Hrůza! Když jsme šli na procházku, doufal jsem, že nepotkáme Džíny. Musel bych se hanbou propadnout. Pak mi vypadaly ty zadní. A to bylo teprve peklo. Dva dny jsem nemohl ani jíst! Pořád mi tekla krev a panička mi musela namočit granulky. Ta potupa. Ale už je to v pohodě. Navíc jsem v tom nebyl sám. Moje panička mě má tak ráda, že si ze solidarity taky nechala udělat dva nové zoubky. Nemohla týden pořádně kousat. Byla to legrace. Byli jsme dvě pizizubky.  Už má zoubky nové, stejně jako já a musím se pochlubit, že nám to oběma moc sluší.

Za druhé, konečně je ze mě lovec. Posekali nám na poli kukuřičky a tak jsou všichni zajícové a bažanti krásně vidět. Super! Zatím jsem žádného nedohonil, ale běhá tu takový jeden mladý zajíček a toho určitě brzo chytím. Panička vždycky hrozně vříská, abych se vrátil, ale já dělám, že jí neslyším. Zajícové jsou totiž pěkně drzí týpci, takže si zaslouží pořádně prohnat pérka. A to já dělám hrozně rád. 

Taky rád honím pipinky. Nejlepší jsou slípky od pana bažanta. Neumí totiž moc lítat, tak běhají. Jsou to ale dobří závodníci. Nožičky se jim kmitají tak rychle, že to ani nestačím sledovat. Je to strašně legrační. Tak je honím po poli a směju se od ucha k uchu. Panička se vždycky hrozně zlobí, že je chudinky takhle proháním. No ale když je to taková legranda...?

Za třetí, panička sundala z lednice můj denní rozvrh. To znamená, že už jsem velký kluk a ne mimino. Naučili jsme se spolu vstávat v sedm a usínat kolem půl deváté. Taky papám už jen dvakrát denně. Je pravda, že kdyby to bylo na mně, tak budu jíst třeba pětkrát denně, ale panička je fakt přísná. Prý nechce mít doma tlusťocha. (Hmmm, hlavně, že ona je jak proutek...)

Ale občas jí přečurám. Když vaří (to totiž nedává pozor a nemá čas), tak jí nosím hračky a ona mi za to dává piškotky nebo sýr (to aby ode mě měla pokoj). Páni, to je lábuž. Ona mě pak za to trápí s novým cvičením. Představte si, dá mi piškotek nebo sýr před tlapičky a já ho nesmím sníst dřív, než mi ho sama dá!?  Přemýšlel jsem, že si budu stěžovat u pana ombudsmana. Prý se zastává slabších a netrpí bezpráví. A TOHLE JE OPRAVDU, OPRAVDU KRUTÉ TÝRÁNÍ!
Jenže panička vždycky udělá něco, za co jí to odpustím. Dneska mě třeba vzala na nový cvičák. Je to tam lepší, je tam míň pejsků a pan vedoucí je úžasnej. Líbí se mi a paničce taky. (Ale to se nesmí říkat, prý by bylo doma tóčo ). A taky mi slíbila, že v úterý už se konečně zase uvidím s Roníčkem. A o víkendu pojedu za maminkou. Takže se na ní ani nemůžu zlobit, že jo? Huráááá. 
 

Náhledy fotografií ze složky Ze života