Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mám svůj dům

21. 7. 2009
Ale popořádku. Za a) bydlím v Jirnech. Za b) nemám vůbec na nic čas. Za c) mám spoustu úkolů.

Jak se to všechno stalo? Rychle. V neděli k nám do lesa přijeli páníčci Ronínka i moji. Stalo se to poprvé, takže to bylo dost podezřelé. S bráchou jsme špekulovali, co se bude dít, ale to, co se dělo jsme fakt nečekali...

Nejdřív se všichni smáli, pak si začali povídat o tom co s Ronym máme jíst, co nemáme jíst, že máme občas v hovínkách červíky, že máme sestouplá varlátka… No ostuda jako trám. Styděl jsem se.  Ale to, co přišlo potom, bylo ještě horší.

Představte si, že Ronínka naložili do auta a odvezli! No koukal jsem jak blázen. A pak to přišlo. Ani nevím, jak se to stalo a najednou jsem seděl v autě. Nejdřív jsem se hrozně bál. No pochopte, doteďka jsem v autě vždycky jezdil s mámou a bráchou a teď jsem tu byl sám! Ale nechtěl jsem, aby se mi panička smála, tak jsem na sobě nedal nic znát. Navíc mi dala pár výborných piškotků, tak jsem tu cestu raději zaspal. Probudili mě až u mého baráčku.
Pááááni, je to úžasné! Toho místa! A mám ho celý pro sebe. I zahradu. 
O zahradu se zatím dělím s myškami, ale jakmile povyrostu, všechny je vyženu. Moje panička je z nich totiž „na mrtvici“. Nevím přesně co je „na mrtvici“, ale panička při tom vždycky hrozně láteří. A to bych vám nepřál. Doufám, že panička nikdy nebude „na mrtvici“ kvůli mně. To bych asi nepřežil…
Zatím se mi nejvíc líbí v obýváku pod stolečkem, ale panička pořád říká, že bych se měl naučit spát ve svém pelíšku. Že prý chce vidět, jak se tam nasoukám, až trochu povyrostu. Dělám, že to neslyším. Zatím tam zůstanu, je to príma schovka. 
Musím Vám taky požalovat, že moje panička je fakt hrozná. Pořád mi dává nějaké úkoly. Nejdřív chtěla, abych tolik nehltal granulky. To mi ještě tak úplně nejde a musím trénovat. Neřekli byste, jak mooc je to těžké.

Zato už umím „sedni“ a „zůstaň“ (pochopil jsem hned, co po mně panička chce, ale ty piškotky co jsem při výcviku dostával, jsou tak výborné, že jsem to s ní schválně nacvičoval celý den). Taky chození na vodítku byla hračka. Nechápu, proč z toho všichni dělají takovou vědu? Je přece jasný, že vodítko je na vodění, takže jsem už paničku vyvedl mezi sousedy, do restaurace na zahrádku a taky do kukuřice. Byla spokojená a dala mi za odměnu kostičku na kousání. (Zjistil jsem, co se s kostičkou užije legrace. Ronínku, jestli to čteš, tak ti doporučuji vzít jí do tlamičky a pak jí vyhodit do vzduchu. Lítá daleko a je to fakt velká bžunda. Největší legrace je to v noci na zahradě a musíš u toho štěkat. Ale pssst, panička by mi pěkně vynadala, kdyby se dověděla, že jsem ti to řekl.)

Dneska jsme se učili chodit v postrojku. Je krásný, oranžový, vypolstrovaný a moc mi sluší.  Kdybyste nevěděli na co je, tak na to, abyste mohli jezdit autem. Panička mi říkala, že každý šofér musí mít pás. A já chci být šofér! Tak ho nosím. A taky chci být pilot! Odpoledne tu letělo velké letadlo a já se vůbec nebál. A proč taky, že jo?Ale ráno jsem se bál. Byli jsme na procházce a panička mi chtěla ukázat jednu sousedku, co bydlí naproti přes ulici. Jessy se jmenuje. Jako maminka. Ale není jako maminka. Vůbec se mi nelíbila. Je to ošklivá, placatá boxerka. Brr…

Zato se mi líbila teta Hanka. Byli jsme jí včera vrátit ohrádku. Je milá a krásně voní. Má krámek se samými dobrůtkami. Dostal jsem malé slaninky a taky mi u ní moje panička koupila mýho vlastního dummíka! Hurrááááá!
Takže chápete, že musím končit, abych mohl trénovat. Mám vás všechny moc rád a děkuji za krásné vzkazy. (Už vím jak to zařídit, aby se panička unavila, takže teď už snad budu psát častěji.  )
 

Náhledy fotografií ze složky Velké stěhování