Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dovolená s Roníkem

21. 8. 2010

Když jsem se od paničky dověděl, že budeme jeden týden hlídat Roníka, tak jsem zajásal. A to jsem ještě nevěděl, jak moc úžasný týden to bude.

Roník bydlí v Sedle u Číměře. To je taková vesnice u Jindřichova Hradce. Od nás z Jiren to tam trvá asi 2,5 hodiny. Což je fakt velká dálka. Je to krásná vesnička, kde mají rybník, les a v ohrádce u návsi miniaturní pruhovaná divoká prasátka.
 
K Roníčkovi jsme přijeli už v pátek odpoledne, protože jeho rodinka odjížděla pryč a bylo by mu doma samotnýmu smutno. Uvítat jsme se museli tradičně – pořádnou kousačkou. Páníčci na nás zase ječeli a odtrhávali nás od sebe. Vůbec nechápou, že okousat si ouška patří k našemu bratrskému rituálu.  No, je pravda, že jsme to možná trochu přehnali, protože jsme je oba měli jak řešeta a crčela z nás krev na všechny strany, ale nám to vůbec nevadilo. Každý správný pes má mít jizvy a kousance od bráchy jsou přece z lásky?
 
Páteční večer by tedy ve znamení vybalování a ošetřování kousanců. Čekali jsme, co přijde. Že by domácí vězení? Raděj jsme se s Roníkem domluvili, že už se budeme okusovat jen lehce, aby panička nebyla smutná a hlavně rozčilená. Já už jsem přece jen zvyklý, ale Roník by mohl mít nějakou psychickou újmu, když by na něj panička začala ječet. A to jsem nechtěl. 
Ale ani jsme zlobit nemuseli. Každý večer jsme totiž úplně odpadli a přes den nebyl na nic čas. Každý den jsme jeli na nějaký výlet nebo šli do lesíka na houby. Parádní týden! Roník si zvýšil fyzičku (řeknu vám, když se po první procházce v lese musel nechat vysadit do auta, tak jsem se o něj doopravdy bál) a poznali jsme spoustu krásných míst...
 
Sobota
Senotín – Klášter - Nový Vojířov
Naučnou stezku u Senotína ani zatopenou kapli u Vojířova jsme nenašli. Zato jsme našli v lese u Kláštera spoustu hub. Panička je měla úplně všude, dokonce i v kapucce u bundy...
img_3046_m.jpgHned první den byl ve znamení bojovky. Prvním úkolem bylo nasoukat se do našeho mini auta. Považoval jsem to za dobrý vtip, ale fakt nás do něj narvali! Holt jak říká panička, náš Suzuki Swift je „malý velký vůz“.
Po nezdařeném pokusu najít cestu na Senotínská blata vymyslel páníček, že budeme v bojových úkolech pokračovat v lesích u Kláštera. Běhali jsme tedy v lese a podle šipek hledali staré válečné bunkry, tzv. řopíky. Byli jsme s Ronym nadšení. Snažili jsme se vyčmuchat nějakou starou munici, ale už bylo všechno uklizený. Ovšem bojovat proti nepříteli by nás bavilo. Jakmile by se přiblížil, kousli bysme ho ze zálohy.  Tenhle výlet se fakt vydařil. img_3056_m.jpg
 
Neděle
Stříbřec – Staňkov
Neděle byla ve znamení kultury a rybiček. Vyrazili jsme směrem k Třeboni, kde je u vesnice zvané Stříbřec památník Emy Destinnové a také stezka podél řeky, kterou lemuje 96 nádherných velkých dubů.
Z památníku si toho moc nepamatuju. Náš kulturní zážitek totiž narušila velmi afektovaná paní, která mě i Roníka chtěla neustále hladit, muchlovat a fotit. Fuj. Tohle fakt nesnáším. Roník je trpělivý a tyhle citový výlevy snáší poměrně dobře, ale já na tohle teda žaludek nemám. Naštěstí přifrčeli na kole (v baťohu) nějaký dva jezevčíci, tak se paní šla věnovat zase jim a my se mohli kochat nádherou rozvodněné řeky, do které jsem se snažil nenápadně dostat. Marně. Panička mě odhalila a přiškrtila na vodítku.
Procházka mezi duby byla krásná. Víte, že tam je první turistická stezka pro vozíčkáře u nás? Ale žádného jsme nepotkali. Jenom samé cyklisty. Těch jsem měl mimochodem po pár dnech plné zuby. Byli úplně všude. Velký ušli, ale ty malí špunti, co se motali od kraje ke kraji, mě vytáčeli.
Od dubů jsme jeli do Staňkova. Mají tam príma atrakci. Stánek a v tom stánku prodávají smažené rybičky. Pokud tam někdy pojedete, dejte si sumečka. Je bááááječnej.
 
Pondělí
Blato
V pondělí byl houbičkovej den. Páníčci ráno vyrazili bez nás do Jindřichova Hradce na nákupy a my s Roníkem mohli dospat ty předešlé dva dny. Odpoledne jsme pak vyrazili na houby. Řeknu vám, najít v okolí Sedla les, kde se dá chodit a kde rostou houby, je takřka nemožné. Holt „kanadská“ divočina. Nejdřív jsme se vymáchali v nějakých močálech, pak jsme byli poškrábaní od hustých větví a nakonec jsme celí zničení vyrazili k Blatu, kde jsou lesy krásné, čisté a plné houbiček. img_3100_m.jpgNašli jsme jich za hodinu plný košík. Nejdřív jsme s Ronym hledali jak diví, ale když jsem viděl, že panička sbírá jenom některý a ne všechny, který jsem jí ukázal, tak jsem se jí na hledání hub vyprdnul a šel raděj ohlodávat klacky.
 
Úterý
Odpočíváme
V úterý nám by naordinován odpočinkový den. Počasí za moc nestálo a tak jsme s Ronym zůstali doma a váleli si šunčičky.   Zbytek osádky vyrazil na projížďku parní lokotkou po Jindřichohradecké úzkokolejce. Panička přijela úplně zničená. Musela  chudák sedět 4 hodiny v rozhrkaném mini vláčku a sledovat páníčka, jak v rauši pobíhá mezi vagonky a prožívá opět radost z dětských let. Byl jsem rád, že jsme tenhle výlet prospali...
 
Středa
Kaproun – Vysoký kámen – Slavonice – Landštejn - Veclov
Středa začala slibně. Kulturou a mým oblíbencem, Járou Cimrmanem. Šli jsme uctít jeho památku k památníku v Kaprounu (čti Kaprun). Chtěli jsme na památník přiložit kámen, tak jak to je napsáno v návodu, ale nikde žádný nebyl? Tak jsme tam s Roníkem položili vlastnoručně okousané klacky. Myslím, že Járovi to vadit nebude. img_3167_m.jpg
Aby toho kamení nebylo málo, jeli jsme od hromady šutrů pro Cimrmana k hromadě větších šutrů zvaných Vysoký kámen. No, kamení mě fakt nebere, takže jsem byl rád, když jsme vyrazili do Slavonic. Po nudné prohlídce města jsme skončili na náměstí na zahrádce restaurace. Konečně nějaké vzrůšo. Kolem restaurace byl plot, ale ten měl dole velké díry, takže jsme mohli očmuchávat kolemjdoucí. To byla fakt legranda. Panička nám na to ale po chvíli přišla a bylo po ptákách.
img_3188_m.jpg
Naštěstí jsme se dlouho nenudili. Vyrazili jsme na hrad Landštejn, kde se Roník pěkně odvázal. Skákal na hradby a lezl všude možně. Vůbec jsem ho nepoznával. Konečně se začal chovat jako můj brácha, to znamená, že konečně taky začal zlobit.  Přiznám se, že všechno to chození nás dost unavilo. Byli jsme rádi, že nás opět naložili do našeho pidi auta a vyrazili jsme domů. To jsme však ještě netušili, že po cestě zažijeme další dobrodružství. Za Veclovem nám zkřížili cestu bizoni... Byl jsem z toho všeho tak odvařenej, že jsem večer vyblinkal večeři a usnul jak mimino. Další super den. img_3246_m.jpg
(pozn. Bizoni byli za plotem, takže jsme dojeli domů v pořádku a Abárek blinkal proto, že sežral i půlku Roníkovy misky...)
 
Čtvrtek
Třeboň – Schwarzenberská hrobka – Červené blato
Ani jsme si nestačili namasírovat ťapinky ze středečního šlapání a už jsme opět byli v zápřahu. Tentokrát byla naším cílem Třeboň a její okolí. Nejvíc se mi líbila ta velká voda. Svět se jmenuje. Chtěli jsme si s Roníkem zaplavat, ale panička nás táhla na cvičák. Tedy takový cvičák jste neviděli! img_3288_m.jpgVšude byla smradlavá voda, stromy popadané jeden přes druhý, brusinky, borůvky, mech, tráva, prostě divočina. Jmenovalo se to Červené blato. Vlastně ani nevím, jestli to byl cvičák, ale asi jo, protože nás tam panička učila chodit po tenkých dřevěných lávkách a nesměli jsme šlápnout jinam než na tu lávku. Ze začátku mě nožky vůbec nechtěly poslouchat a neustále jsem se propadával, ale za chvíli už jsem po lávce chodil jak baletka. Roníkovi to taky šlo. Ale on už je trénovanej. Má doma houpačku, po který umí chodit, což je dost podobný. Za odměnu jsme doma dostali sušený plíce a lahvičky, který jsme mohli rozkousat.
 
Pátek
Červená Lhota
img_3332_m.jpgNáš poslední výlet byl na zámek Červená Lhota. Je to moc hezký zámeček. Nejvíc se mi líbí, že je postavený uprostřed rybníka. Tam bych bydlel rád. Koupal bych se ráno i večer. A potápěl loďky. Zkusím paničce navrhnout, zda bychom tam nemohli bydlet třeba jen přes léto, když se dá koupat. A Roník tam bude s námi. Moc mi chybí. Ale v pátek se mi ještě nestýskalo. Ještě jsme si užívali společných chvil. Páníček nám od pondělka sliboval, že si upečeme buřtíky. No, ani nevím, zda psát jak to dopadlo. Oheň jsme nakonec rozdělali, ale ty buřtíky, co panička v pondělí koupila v Jindřicháči, byly už dost „jetý“. Takže jsme nakonec opékali utopence. Ano, utopence. Buřtíky naložené v láku s cibulí a kořením. Nedá se říct, že bych to mohl doporučit jako gurmánskou pochoutku, ale nám to chutnalo. Pořád lepší než suchý pečený brambory, no ne? img_3355_m.jpg
 
Sobota
Odpočinek – houby – balení
V sobotu bylo pěkný vedro, takže jsme byli rádi, že nikam nevyrážíme. Chladili jsme si bříška ve stínu na terase a sbírali síly na odpolední výlet do lesa. Páníček chtěl nasbírat ještě nějaké houbičky, prý pod maso. Taky jsme pomalu začali balit, což mi připomnělo, že odjíždíme.  

Neděle
O neděli ani nebudu psát. Je to moc smutný. Vůbec se mi nechtělo opustit Roníka. Ten týden s ním byl báječný. A myslím, že Roníčkovi se taky moc líbil. Byl veselejší, energičtější a zlobivější. Moje škola mu rozhodně prospěla.  Je pravda, že jeho páníčci asi radost mít nebudou, protože jsem mu ukázal, jak se tahá na vodítku a žebrá u stolu, ale mám radost, že si to s námi užil, a že to není takový suchar, jak jsem si myslel.
Snad se nám zase podaří být spolu takhle dlouho. Je to báječné.

Všechny fotky jsou tentokrát na rajčeti. Sem se nevešly http://abarek.rajce.idnes.cz/sedlo_dovolena_2010/