Jdi na obsah Jdi na menu
 


Značkovací pejsek

28. 2. 2010
Zjistil jsem, že když chci, aby všichni věděli, kde je moje území, musím značkovat. Je to jednoduché. Prostě se zvedne nožička a místo dlouhého čůrání se čůrá krátce. Naučil jsem se to rychle. Ale narazil jsem. Na paničku. 
 
Nejdřív mě chválila pokaždé, když jsem při čůrání zvedal nohu a teď, když jí zvedám skoro pořád, se jí to zase nelíbí nebo co?! Vůbec se v těch ženských nevyznám. Nevědí, co chtěj. Prý, abych hlavně nezvedal nožičku na její keříky na zahrádce, a taky kanadskou jedli mám zakázanou. Jak mám vědět, kam můžu a kam ne? Slíbila mi na zahrádku patník nebo totema. Ale jestli si myslí, že budu chodit jenom tam, tak je na omylu. To bude mít drahý. Budu vyžadovat nejmíň pytel piškotků. 
 
Podařilo se mi označkovat i paničku. Ale nee nožičkou... zubama. Trošku jsme se pošťuchovali a ona má teď monokla. Byla to smůla. Připletla se mi pod zuby.
 
(Roníčku, kdybys nevěděl co je monokl, tak monokl je, když ti jedno očičko hraje všema barvama. Je to legrační. Včera ho panička měla fialové, dneska už jí jde trochu do žluta. Těším se na zítřek, říkala, že ho bude mít zelené. Ale na svého páníčka to asi nezkoušej. Prý to dost bolí, takže bys mohl dostat na zadek.)
 
Kromě značkování, už umím také „stůj“. Panička snad konečně tento týden odešle tu přihlášku na výstavu, tak musím trénovat. Nemůžu si udělat ostudu. Jen nevím, jestli to zvládnu. Tolik pejsků pohromadě. To bude těžké. Kdyby byli na hromadě, bylo by to lepší. S tím už bych si poradil. 
 
Stůj jsme trénovali i s paní chovatelkou a byl jsem pochválený. Byli u nás a mamkou na návštěvě. Přijeli v sobotu večer a odjížděli až v neděli odpolčo. Byla to paráda.
Mamče jsem už přerostl přes hlavu. Ale zatím jen výškou. Pořád musím poslouchat.
(Roníčku chvilkama byla fakt dost ostrá.)
 
V sobotu jsme byli vzhůru až do jedné do noci. Super večírek! Je pravda, že mamča byla nějaká nevrlá, prý jeli na běžkách 12 kilometrů, ale to mi vůbec nevadilo. Hlavně, že jsem měl do koho kousat. Panička mi totiž kousání nedovoluje.
 

V neděli jsme byli na procházce, a taky jsme spolu trénovali aportky. Na procházce jsme s mamkou honili zajíce a představte si, že ani ona žádnýho nechytla! Tak to mám asi v genech. Že bych opravdu nakonec nebyl pes lovící, ale jenom nosící, jak říká panička? Ne, tomu nevěřím. Na tom se musí ještě zapracovat!

Aportky jsme trénovali na remízku v lese. Aportky mám rád, ale mamče to šlo líp, což mě dost štvalo, takže jsem raděj začal zlobit. Nemohl jsem se na to dívat. Nechápu jí, jak může tak odevzdaně poslouchat svojí paničku? To já tedy poslouchat nikdy nebudu! Nebo jenom když já budu chtít.

Škoda, že víkend byl tak krátký. A taky, že tu nebyl Roníček. To by bylo zase o chumáč chlupů lepší. Musím paničce domluvit, aby mě vzala za Roníčkem na Žižkov, až bude opět v Praze. 

Těším se na narozeniny. Prý pojedeme na chajdu do lesa. Zase si s bráchou uděláme nějaký pořádný maskování a budeme po lese honit veverky. Teď už máme šanci, že nějakou lapnem. Jen nevím, jak se tam všichni vejdeme? Když jsme byli malí, tak jsme spali dole v ohrádce, ale teď už se do ohrádky nenasoukáme?... 

 

Náhledy fotografií ze složky U nás doma