Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aktualitky

16. 4. 2011

Nejdřív jsem bydlel u Roníčka. Celý týden! Umíte si to představit? Byla to nádhera!
Od rána do večera jsme dováděli, hráli si a taky poctivě cvičili. Škoda jen, že to tak rychle uteklo.
Pak bydlel Roníček dva dny u nás. Honili jsme zajíce a cvičili s paničkou poslušnost. Chvilku to šlo mě, chvilku Roníčkovi a chvilku ani jednomu. To pak panička řekla, že už nás má plný zuby a šla si po svym. No a my se konečně mohli pustit do pořádného cvičení. Trénovali jsme především skoky do výšky, přetahování, okusování ušních boltců a stehýnek, a taky boj z blízka typu čumák na čumák.
Vůbec se mi nechtělo Roníčka pustit domů. Ale páníčci nám slíbili, že tyhle delší výměnný tábory budeme provozovat častěji. Zrovna teď to vypadá na další príma zájezd. Po výstavě v Budějkách se jede k Ronymu do Sedla. Hurááááá!

Po týdnu se k nám na víkend nastěhovali Montík s Bertíkem. Páníček slavil narozeninky (mimochodem, narodil se na Apríla, takže má narozeniny vždy zaručeně veselé...) a přijela k nám babi (jeho maminka) se strejdou Petrem a tetou Luckou. No, a aby nebyli Montík s Bertíkem doma sami, přijeli taky.
Montík je starý, hluchý a téměř nevidomý děda. Toho jsem nechal na pokoji. Ale s Bertíkem jsme si hned dali jedno zahradní kolečko. 
Panička říká, že je retardovaný. Já si myslím, že je magor. Neustále se snažil mi vyskočit na záda, což se mu při jeho výšce nikdy nemůže podařit, pak se bál foťáku, a taky sebou neustále zmítal na vodítku, takže měl pak kšírky zařezané všude. Ale umí jezdit metrem...
 
...ptáte se proč o tom píšu? Protože já už také umím jezdit metrem! Chachá. Jsem borec. 
 
Minulé úterý jsem dělal modela na jedné tiskové konferenci pro firmu Verbac. Vyrábí různé preparáty. (Mimo jiné i něco na prostatu a dokonce psí antikoncepci! Fuj! Kdo by to chtěl, aby se mu kouličky scvrkly do velikosti hrášku! Chlap má být chlap. Hrůza. Ale to jsem odbočil. )
Vyrazili jsme tedy ráno autem a zaskočila nás zácpa. Dopravní samozřejmě. Panička tedy rozhodla, že nepojedeme autem ani tramvají, ale metrem. Na tom přece nic není, když to zvládne Monty s Bertem?...
Na Rajské zahradě to byla psina. Trochu mě štval ten nechutnej košík, ale jakmile jsme vlezli do vagónu, úplně jsem na něj zapomněl. Takových lidí! Nevěděl jsem, co a koho sledovat dřív? Pak jsme vystoupili na Karláku a šli k takovým podivným schodům. Vůbec se mi nelíbily. Nejdřív byly placaté, a pak se najednou zvedly.
Bál jsem se, ale panička byla úplně nekompromisní (pánové, nevím, kde se v ní vzala ta síla, ale nedala mi vůbec šanci), čapla mě, a už jsme jeli. Zkusil jsem si lehnout, ale nešlo to. Tak jsem stál. Jdete nahoru po schodech a přitom nemusíte vůbec chodit?! To mi hlava nebere. 
 
Tiskovka se povedla a dostal jsem príma dárky.
Pak jsme šli k paničce do kanceláře. Ukázala mi Mánes a Národní divadlo. Kulturní zážitek. Byl jsem nadšen. Kdo by nebyl? Hvězda tiskovky a ještě kulturní vzdělanec!
 
To jsem ovšem nevěděl, co mě čeká cestou domů... Opět ty jezdící schody. A hned dvoje. A jely dolů!!! Myslel jsem, že se poblinkám.
Na ty první se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Panička trochu zaváhala a málem byl karambol. Ona jela, já stál. Tak si vyhrnula rukávy a řekla, že to jinak nejde. Že jiná cesta domů prostě nevede. Jen přes tyhle dvoje hnusný, plechový, jezdící schody. Stála za námi nějaká slečna a začala se smát. To mě vytočilo. Tak jsem šel. Abych jí ukázal, že nejsem žádný béčko. Zvládli jsme to.
Ale bylo to pekelný dobrodružství. Spal jsem pak jako mimino...
 

Náhledy fotografií ze složky Kluci v akci